John Dunstable

   John Dunstable (můžeme se setkat též s podobou jména Dunstaple)1 je velice významným, ovšem zároveň často poněkud opomíjeným autorem evropské hudby. Přestože ovlivnil svojí prací nejen autory ostrovní, ale i kontinentální jako byl např. Guillaume Dufay2 (1397 – 1474) a Gilles Binchois3 (kolem 1400 – 1460), kteří příluší k tzv. franko-vlámská škole. 

   John Dunstable se narodil pravděpodobně v městečku Dunstable4 ve hrabství Bedfordshire. Přesné datum jeho narození není známo a často se odvozuje podle jeho nejranějších zachovaných děl, které se datují zhruba rozmezím let 1410 – 1420. Často udávaným letopočtem narození Johna Dunstabla je rok 1390. Kromě hudby se věnoval také matematice a astronomii. Z jeho hudebního díla se zachovalo více než 60 skladeb. Jde převážně o mše, oficia, tříhlasé zpracování hymnů a antifon i dalších liturgických a biblických textů bez cantu firmu5, izorytmická moteta, a světské písně, z nichž patří mezi nejslavnější O rosa bella na Petrarcův text.

   O Dunstablově životě toho nevíme mnoho. Nebyly nalezeny žádné záznamy u dvora spojené s jeho osobou, ani důkazy přímé spolupráce s některou z anglických katedrál. Pravděpodobně měl ženu a děti. Nedávné výzkumy naznačují, že Dunstable mohl působit v době před rokem 1427 ve službách vévody z Bedfordu Johna z Lanceasteru, francouzského regenta v letech 1422 – 1453, který vedl anglické vojsko proti Johance z Arku.

   Po roce 1427 se jeho cesta spojila s postavou zámožné vdovy, nevlastní matky vévody z Bedfordu, a to až do její smrti v roce 1437. Dunstablovo napojení na tuto rodinu pokračovalo s vévodou Humphreym z Gloucesteru, bratrem Johna z Lanceasteru6. V těchto službách působil vedle jiného také při místní kapli.

   Další zmínka o Dunstablovi pochází z Francie, kde občasně přebýval pod patronací Gloucestru. V letech 1437 – 1441 spravoval pro Gloucestr pozemky a majetky v Normandii. Podporu Dustabla ze strany jeho patronů lze považovat za na svou dobu nebývalou. V rodné Anglii vlastnil nemálo majetků v Essexu, Londýně i v hrabství Cambridge. Dokumenty o Dunstablovi hovoří jako o váženém pánovi nebo též zbrojnoši. Jako poměrně bohatý vlastník půdy se nacházel v sociálním žebříčku hned pod rytířskou vrstvou. Měl ve vlastnictví také poměrně velké množství knih z oblasti matematiky, astronomie, církevní a jiné duchovní texty a mnohé z nich opatřil poznámkami. V Londýně je spojeno Dunstablovo jméno s farností svatého Štěpána, kde byl také pohřben. Zemřel 24. prosince 1453. Chrám se bohužel nedochoval. Podlehl plamenům při velkém požáru v roce 1666.7 Dunstablův epitaf od sv. Štěpána8 však byl zaznamenán a znám je i druhý9, napsaný Johnem z Wheathampsteadu, opatem od svatého Albana.

   Hudba Johna Dunstabla v mnoha ohledech předbíhá svou dobu. Mnoho prvků, které u něj spatřujeme, se v kontinentální hudbě vyskytují s určitým zpožděním jako „novinky“. Pojednání o hudbě datované do roku 1477 vyzdvihuje Dunstabla pro jeho originalitu a novátorství. Francouzští autoři pak studují jeho skladby a snaží se napodobit jeho styl. Na počáteční fázi renesanční hudby v Evropě měl tedy Dunstable jednoznačně vliv. Hlavními rysy, které jeho styl zahrnuje, je převaha třídobého metra ve čtvrťových a osminových rytmických hodnotách s jemným nádechem synkopování a užíváním rytmického poměru 3:2 (hemiola;) společně s velice jasně vystavěnou, spíše tradičnější melodií a vyrovnaným harmonicko-kontrapunktickým jazykem. Dunstablova hudba je bohatá. Autor využívá nedokonalých konsonancí (tercie, sexty a decimy).  Větší část skladeb Johna Dunstabla jsou mše – mešní ordinárium (Kyrie, Gloria, Credo, Sanctus, Agnus Dei). Převážná část z nich je komponována na základě gregoriánského chorálu, ovšem tři z nich jsou napsány „volně“.

   Ve dvacátých a třicátých letech 15. století nejen Dunstable, ale i jeho soukmenovci jako např. Leonel Power (mezi 1370 až 1385 – 1445)10 nebo John Benet (cca 1420 – 1450)11 razí cestu členění mše jako jednoho cyklu o pěti částech. Projevuje se zde snaha o dosažení jednoty za použití stejného „cizího“ cantu firmu jako tenoru ve všech částech. Tyto rané cyklické tenorové mše byly založeny na liturgickém zpěvním základě. Mezi Dunstablovy cyklické mše patří např. Jesu Christi fili Dei, Rex seculorum nebo také Missa „sine nimone“. Některá z těchto děl jsou přisuzovaná též Leonelovi a Benetovi. Je možné, že některé další anonymní mše ze čtyřicátých let 15. století, jsou též dílem Dunstablovým. Kontinentální skladatelé, jako např. již zmíněný Guillaume Dufay, začali napodobovat anglické cyklické mše okolo roku 1450.

   Dunstablova izorytmická moteta12 vycházejí z části z anglické a z části i kontinentální tradice. Dochovalo se jich jedenáct. Mají různý text, jsou založeny na gregoriánském chorálu a napsány pro tři nebo čtyři hlasy. Text je duchovní. Šest z nich je věnováno svatým (sv. Janu Křtiteli, sv. Kateřině, sv. Albanovi, sv. Germanovi, sv. Michalovi a sv. Anně), tři pak Panně Marii a zbývající dvě nejsou vztažena ke konkrétnímu svatému, ale k svátku seslání Ducha Svatého (letnice). Zvláště čtyřhlasé moteto kombinující právě sekvenci Veni sancte spiritus a hymnus Veni creator spiritus patřilo ve své době mezi velice známé. Má poměrně složitou izorytmickou strukturu a muselo působit velmi moderně především vzhledem k plné terciové zvukovosti, která se v něm vyskytuje. Určení Dunstablových motet bylo pravděpodobně spíše slavnostní nežli přímo liturgické.13

   K zhudebnění liturgických textů mimo mešní ordinárium používal Dunstable prevážně mariánskou tématiku. Jejich výstavba je velmi podobná a má zhruba stejný rozsah jako izorytmická moteta nebo mše. Často jde o skladby určené pro mariánské svátky. Tyto jsou téměř všechny pro tři hlasy, občas zredukovány pouze na dva. Horním hlas téměř písňového charakteru je zde podpořen tenorem a kontratenorem.

   Tříhlasé skladby Johna Dunstabla (bez cantu firmu) jsou vývojově nejpokrokovější. Hlasy jsou vedeny volně jakoby v konduktovém stylu14 s velkým přihlédnutím na celkový harmonický průběh. Místy se zde uplatňuje fauxbourdon15 a je zohledněna také textová stránka kompozice. Mezi nejznámější patří antifona Quam pulchra es.

Chorál a izorytmie přestávají být určujícím činitelem – melodie vychází přímo z charakteru textu a i formové členění je již volné, jak ho skladateli napověděl text.“ (Naďa Hrčková, Dějiny hudby I. Evropský středověk; 2003, Ikar, str.152)

Zachovalo se nám i několik světských písní. Podloženě jsou Dunstablovi přisuzovány pouze tři. Nejznámější z písní je již zmíněná
O rosa bella.

Original italsky – 1. sloka

O rosa bella,
O dolce anima mia
Non mi lassar morire
In cortesia, in cortesia.

Anglicky – 1. sloka

O lovely rose
My sweet soul
Let me not die
In courtly love.

Český překlad (volně)

Ó milovaná růže
duše moje sladká
nenech mne zemřít
rytířskou láskou.

   Písně O rosa bella bylo pořízeno v 15. století poměrně mnoho kopií (opisů), a to nejen v Anglii, ale i kontinentální Evropě. O rosa bella nese stopy typicky anglické výrazovosti v melodice, nacházíme zde jasné souzvukové kontury nového typu (viz Naďa Hrčková, Dějiny hudby I. Evropský středověk; 2003, Ikar, str. 152).

   Autorství této písně bývá někdy připisováno též méně známému anglickému autorovi Johnu Bedynghamovi. Proti tomu ovšem hovoří např. skutečnost, že byla nalezena verze O rosa bella ve dvojnásobných rytmických hodnotách a se třemi dokomponovanými hlasy, přičemž nad nejvyšším z nich je napsáno:

Concordancie O rosa bella cum aliis tribus ut posuit bedingham et sine hiis non concordant.“

Což lze přeložit zhruba:

Další tři přidané hlasy v O rosa bella byly zkomponovány Bedyghamem, původní [nepřidané] však jeho prací nejsou.“

Obecně lze říci, že Dubstablova práce vnáší do hudby stále více harmonického cítění a postupně též přihlíží ke zvukové stránce díla z hlediska plynutí a srozumitelnosti textu. Dokonce se u něj text stává i výrazovým a formotvorným činitelem.

Vývoj od notredamského organa k Dunstablovi je – jednoduše řečeno – vývojem od lineárních kontrapunktických principů k harmonickým, od nezávislosti hlasů a jejich koordinace principy konsonance k určování průběhu zvukovým ideálem kvintakordu, který je už přímo předstupněm vývoje
k moderní harmonii.“ (Naďa Hrčková, Dějiny hudby I. Evropský středověk; 2003, Ikar, str.152 )

Hudbu Johna Dusntabla by bylo možné považovat za jakési přemostění mezi dvěma velkými vývojovými epochami.


Primární (přímé) zdroje:

 

The Journal of Musicology, Vol. 12, No. 3, Aspects of Musical Language and Culture in the Renaissance. A Birthday Tribute to James Haar (Summer, 1994), http://www.jstor.org/ (14. 12. 2014)

The Musical Times, Vol. 150, No. 1909 (Winter, 2009), http://www.jstor.org/ (14. 12. 2014)

Notes, Second Series, Vol. 39, No. 2 (Dec., 1982) http://www.jstor.org/ (15. 12. 2014)

http://dictionary.onmusic.org/ (10. 12. 2014)

Dunstable, John, Peter M. Lefferts, Faculty Publications: School of Music, Digital Commons, University od Nebraska -Lincoln, 1998

http://digitalcommons.unl.edu/musicfacpub (20.11.2014)

Dějiny hudby I. Evropský středověk, Naďa Hrčková, (Ikar, 200)

http://en.wikipedia.org/wiki/Fauxbourdon (15.12.2014)

http://cs.wikipedia.org/wiki/Konduktus (15.12.2014)

http://en.wikipedia.org/wiki/O_Rosa_Bella (16.12.2014)

http://dictionary.reference.com/ (10.12.2014)

http://catholica.cz/?id=2291 (15.12.2014)

http://www.collinsdictionary.com/dictionary/english/ (18.12.2014)

ABC hudebních forem, Zenkl Luděk, V Editio Bärenreiter Praha. 2009

http://petrucci.mus.auth.gr/imglnks/usimg/f/f4/IMSLP44169-PMLP94985-Dunstaple_Quam_pulchra.pdf (18.12.2014)

 

Sekundární (doplňující či odkazované) zdroje:

 

The Flower of Paradise Marian Devotion and Secular Song in Medieval and Renaissance Music, David J. Rothenberg (Oct., 2011)

Complete Works of Dunstable, ed Manfred Bukofzer 1953

Dunstaple. Bent, Margaret, London: Oxford University Press, 1981

http://www.dejiny.hudby.cz/ (15.12.2014)

http://openaccess.city.ac.uk/2012/1/REWRITING_COMPOSERS_LIVES.pdf (18.12.2014)


 

1 Podobu jména Dunstaple, která se u nás používá méně častěji, upřednostňuje muzikoložka anglického původu Margaret Bentová. Ta je autorkou jedné z mála rozsáhlejších publikací věnujících se postavě Johna Dunstabla s názvem Dunstaple (London, 1981).

2 Guillaume Dufay – skladatel, hudební teoretik považovaný za zakladatele tzv. franko-vlámské školy. Jedna z nejvýznamějších postav hudby rané renesance. Psal mše, moteta i světské skladby – písně.

3 Gilles Binchois – skladatel, spoluzakladatel franko-vlámské školy, autor především světských písní zpracovávajících témata rytířskosti i témata milostná.

4 Název Dunstable odvozen z původního „Dunna’s stapol“, o což mimo jiné opírá svůj příklon k verzi jména John Dunstaple i Margaret Bentová.

5 Cantus firmus – základní, výchozí hlas v kontrapukticky zpracovaných kompozicích např. mše,
kde bývá jako cantus firmus použit gregoriánský chorál.

6 Humphrey z Lancesteru, první vévoda z Gloucesteru, první hrabě v Pembroke (1390 – 1447) – čtvrtý, nejmladší syn Jindřicha IV. Anglického (1367 – 1413), bratr krále Jindřicha V. (1386 – 1422).

7 Velký požár Londýna – vznikl 2. září 1666 a zachvátil centrální části Londýnské City (menší ústřední část Velkého Londýna)

8 Epitaf od sv. Štěpána (úryvek): He is closed within this tomb who closed the heavens in his breast, John Dunstable. He, privy to the stars, with Urania his mentor, knew how to reveal the secrets of the sky. This man was your glory, O Music, your light, a prince for you;…“ Volně přeloženo: „Zde leží uzavřen ve své hrobce ten, kdo na svých prsou svírá nebesa, John Dunstable. Zasvěcený hvězdám
se svou rádkyní Afroditou (Urania) věděl jak poodhalit tajemství oblohy. Tento muž byl tvojí slávou,
ó hudbo, tvým světlem, princem tvým;…“

9 Epitaf Johna z Wheathampsteadu: Upon John Dunstable, an Astrologian, a Mathematician, a Musitian and What Not. In this place a musician, a second Michael, another Ptolomy, a new Atlas upholds
the heavens with his might, now comes to sleep in his ashes. A better man was never born of woman;
for he lacked all stain of vice and in his single self possessed all the manifold riches of virtue.
Wherefore let us yearn for him, and through our very longing pray; that the fame of John Dunstable be celebrated for everlasting years and that he rest in this place in peace without end.“

Volně přeloženo:
„O Johnu Dunstablovi, astrologovi, matematikovi, hudebníkovi a nejen to. Na tomto místě je nyní uložen ke spánku ve svém popelu hudebník, druhý Michael, další Ptolemaios, nový Atlas držící nebesa svou silou. Lepší muž se nikdy nezrodil z ženy; neposkvrněn neřestí, sám veden mnohonásobným bohatvím ctností. Proto nechť vzpomínáme na něj skrze naše toužebné modlitby; nechť je proslulost Johna Dunstabla oslavována po všechny časy a nechť odpočívá v pokoji bez konce.“

10 Leonel Power byl anglický skladatel pozdního středověku a úsvitu renesance. Společně s Johnem Dunstablem patřil mezi nejvýznamnější postavy anglické hudby počátku 15. století. Psal převážně mše.

11 John Benet – anglický skladatel především duchovní hudby, též ovlivněný Dunstablem.

12 Moteto (motetus) – jedna z nejvýraznějších forem polyfonie 13. a 14. století. Základem je úryvek
z chorálu (později též např. světské písně apod.) – cantus firmus. K tomuto cantu firmu jsou pak dotvářeny další kontrapunktující hlasy – nejčastěji dva, někdy i tři. Každý hlas má svůj vlastní rytmický průběh a rozdílný text. Jedná se o polyfonii neimitační. V první polovině 15. století
se moteto znovu stává druhem duchovní hudby.

Izorytmické moteto – opakování rytmického modelu nejprve v jednom hlasu – tenoru, později
i ve vrchních hlasech. Využívalo se cca do čtvrtiny 15. století. Později nastoupilo moteto písňové.

13 Podle dochovaných kronikářských záznamů to vypadá, že Dunstablovo moteto o sv. Janu Křtiteli (možná jedno z nejranějších děl J. Dunstabla) bylo provedeno před králem Jindřichem V. v katedrále Cantenbury v srpnu 1416 na oslavu vítězství v bitvě o Seinu (obléhání přístavu Harfleur).

14 Konduktus – specifický druh vícehlasé kompozice. Hlavní melodie je umístěna do spodního hlasu. Není však v tomto případě převzata z chorálu, ale přímo vytvořena autorem.

15 Fauxbourdon – (nepravý bas) skladebná technika užívaná na konci středověku a nastupující renesanci. Poměrně hojně ji používal kromě Johna Dunstabla také např. Guillaume Dufay. Díky více homofonímu charakteru a ponejvíce paralelním pohybům se stává (převážně liturgický) text mnohem více srozumitelný. Tato technika byla zavedena v 15. století v Anglii a vychází z anglického gymelu. Setkáváme se zde s pohybem v paralelních sextách nebo i kvintových a oktávových paralelách. Hlasy už mívají stejný text.


Notová příloha

http://petrucci.mus.auth.gr/imglnks/usimg/f/f4/IMSLP44169-PMLP94985-Dunstaple_Quam_pulchra.pdf

International Music Score Library Project (IMSLP) 

Analýza

Quam pulchra es

   Jedná se o tříhlasé zpracování antifony pocházející z tzv. Šalamounovy písně, která bývá také označována jako Píseň písní. Rovnoprávné hlasy jdou v kompozici společně, což napomáhá srozumitelnosti textu. Jednotlivé hlasy mají text společný. Tonální centrum skladby situuje Dunstable do C. Hojné souvzuky tercií a sext působí harmonicky. Vyskytují se zde znějící durové i mollové kvintakordy. Po stránce rytmické se zde střídá takt třícelý s třípůlovým. Hlasy jdou z velké části souběžně a rozcházejí se na jednotlivých ligaturách, kdy stojí např. nota dvoucelá proti dvěma notám celým. Na několika místech se hlasy připojují po pauze, stále však zachovávají tok textu. Použitý notový záznam využívá C klíče. V nejvyšším hlase mezzosopránového, ve středním a nejnižším hlase tenorového.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *